O platech v kultuře

Začnu trochu od lesa, či lépe od oceánu, od té druhé strany….
Americké kulturní organizace operují pod režimem tzv. 501c3, což odpovídá našemu statutu neziskovky. Prakticky to znamená, že mají spoustu daňových a jiných výhod, které jim umožňují fungovat v agresivním liberálním prostředí. Takovými institucemi jsou četné nemocnice, univerzity, divadla či koncertní síně. Zdůrazňuji, jedná se o neziskovky, přesto dokážou nakumulovat obrovské množství kapitálu. Jejich financování je totiž z velké části založeno na darech, které se schraňují ve velkém fondu (endowment), jehož drobné úročení, kolem 1%  – 2%, dokáže generovat slušné zdroje pro danou organizaci.
A teď konkrétně. MOMA (Museum of Modern Art), zřejmě jedna z nejslavnějších galerií světa, sídlící na Manhattanu, překročila počátek června hranici jedné miliardy dolarů ve svém fondu. Ano, čtete správně…Když toho dne, v úterý 2.6. večer, management pyšně oznámil dosažení tohoto psychologického milníku, tak zároveň oznámil, že bohužel musí snížit platy svým zaměstnancům (už tak na  New Yorku velmi nízké), respektive krytí zdravotního pojištění. A taky, a to už nahlas řečeno nebylo, zvyšuje odměny managementu přeslavné instituce. Jaká byla reakce zaměstnanců? Stávka, to si líbit nenechají.

Vzpomněl jsem si na pracovníky našich příspěvkových organizací. Proč nezvednou svůj hlas? Proč se pořád omílá dokolečka téma grantů? Jedna moje kamarádka je ředitelkou nejmenovaného odboru v jedné z největších státních kulturních příspěvkových organizací. Chlubila se mi, dosti hořce, minulý rok. „Tak jsem jim vyjednala prémie na konci roku, už je neměli několik let. Víš kolik?“ Raději jsem v předtuše mlčel. „Dva tisíce…“ Ticho. „Víš, kolik berou?“ Ticho. „Tak něco přes dvanáct tisíc čistého.“ Ticho…
Jiný můj kolega tam kdysi pracoval. Po roce odešel do administrátorského oddělení jednoho supermarketového řetězce, kde počítá v excelovských tabulkách, kolik se kde prodalo banánů a paštik. Totálně nudná práce. Beze smyslu. „Ale víš, co?“, říká mi. “Mám tam čtyřnásobný plat. Potřebuji nějak uživit rodinu. Už jsem si zvykl.“
A to ani nemusím zdůrazňovat, že kultura patří k sektorům s největším počtem vysokoškolsky vzdělaných lidí. Ani že některé západní ekonomiky už staví svůj další růst na kulturních a kreativních odvětvích…

V našem státě je to jiné. Na jedné straně ministerstvo kultury sice zpracovalo dokument, ve kterém vyčísluje plánované rozpočty svého resortu s výhledem na dosažení mystického 1 % státního rozpočtu na kulturu (je tam zahrnuto postupné snižování výdajů na církve a zvyšování výdajů na umění neboli tzv. živou kulturu!). Na druhé straně však ministr financí Andrej Babiš před pár týdny oznámil, že ministerstvo musí seškrtat 10% výdajů. A půjde se i po platech v příspěvkových organizacích, které jsou už mnoho let zmrazeny nebo klesají…

Hořekovat nad kulturními poměry v zemi je příliš snadné. Ten problém nemáme pouze v České republice, jak by se často mohlo zdát. Jen snad, až příště budete dávat dohromady rozpočet vlastní akce či organizace. Myslete nejdříve na sebe a odměňte náležitě svou práci. Začněte třeba průměrnou mzdou v České republice nebo aspoň ve vašem regionu. Buďte k sobě fér. Kultura je veřejná služba, ne oběť.

Mario Kubaš