Podzim, aneb Hra o granty

Prázdniny jsou sice ve znamení odpočinku, ale pro ty z nás, kteří se věnují grantům, to tak docela neplatí. V srpnu vám totiž dojde, že přichází smršť grantových výzev: města, kraje, ministerstva…ne, že by těch výzev, kterými se musíte zabývat po zbytek roku, nebylo dost. Ale ten podzim si prostě říká o podtitul Grants Are Coming!

Když mi vyšel můj úplně první grant, byla jsem nadšená. Nadšená z toho, že dny a týdny pocení nad žádostí se vyplatily a ta snaha přinesla hezké finance na realizaci jednoho hezkého projektu. A tak jsem moc neposlouchala naříkání těch starších, že granty jsou hrůza, a prostě jsem se do nich pustila. Rok od roku jsem psala žádosti na své vlastní projekty, na projekty organizací, ve kterých jsem pracovala, a pro projekty kamarádů a známých. A těch zkušeností bylo tolik, že o nich v současnosti přednáším. Podle mého názoru je nejlépe učit na odstrašujících případech a na chybách, kterých jste se dopustili. Vždycky říkám svým posluchačům: „Teď vám povykládám o mých začátečnických chybách a vy mi slíbíte, že se vám to nikdy nestane, ju?“

Na posledním semináři Culture Matters: Dotační a grantový management jsem si některé své vzpomínky vybavila. Mnohé jsou úsměvné (dnes), a tak jsem se rozhodla se s vámi o ně podělit.

Žádosti píšeme a podáváme s předstihem

To je pravidlo číslo jedna a vždy, když ho někomu říkám, tak se zároveň potutelně usmívám, protože vím, že řešení grantů na poslední chvíli není jen chybou začátečníků. Na obranu všech těch, kteří stráví bezesné noci týden před odevzdáním grantů (mimo ty, kteří rádi žijí na hraně a začínají psát žádost v den uzávěrky), někdy se to prostě stane. Čekáte na poslední informace, poslední přílohy nebo jste jen přepečliví a grant si po sobě stokrát kontrolujete, dokud už vám opravdu nezbývá nic jiného, než ho prostě poslat. K podávání grantů na poslední chvíli mám jen jedno pozitivum – za deset minut půlnoc jsou to ty nejlepší srazy kolegů z kultury na hlavní poště. Některé vidíte poprvé po roce, poklábosíte a zároveň spolu zalobbujete, aby vám paní úřednice dala razítko ještě téhož dne.

(NE)rozhoduje datum podání na poště

Když dlouhodobě funguje nějaké pravidlo (nebo funguje u jiných), tak prostě přehlédnete informaci o tom, že je to někde jinak. Byl slunečný podzimní den roku x a v den posledního termínu podání žádosti jsme si s kamarády na poslední chvíli všimli, že nerozhoduje datum podání žádosti na poštu, ale datum doručení na magistrát. Bylo 12:30 a v 13:00 se zavírala podatelna. Od banky, kde jsem vyzvedávala potvrzení o aktuálním bankovním spojení, mne dělilo 15 minut pěšky na podatelnu. 151 minut pěšky, když jsem brala v potaz svou nohu v sádře a dvě berle. 184 minut autobusem, když jsem brala v úvahu místní dopravu. Příběh dopadl dobře (za vřelé pomoci kamaráda, který obálku hrdinsky odnesl), ale od té doby jsem si slíbila dodržovat pravidlo číslo jedna (pozn. neúspěšně).

Den sem, den tam a pak rok finanční kontroly

Kdysi jsme získali grant a ne všechno jsme z něj utratili. Zbytek financí jsme tedy měli vrátit zpět na účet poskytovatele. Rozhodli jsme se ve znamení pravidla číslo jedna zaslat vratku v konečném přípustném termínu. A banka řekla: bez variabilního symbolu vám to poslat nemůžeme. Voláme poskytovateli, ale je pátek 15:00 (rozumějte: začal víkend, v kanceláři nikdo). Naše představa o tomto problému byla dosti naivní. „No tak jim to tam holt pošleme v pondělí, se nic nestane.“ Pro poskytovatele to problém nebyl. Pro finanční úřad, který na nás poskytovatel poslal, to byl problém obrovský. Rok pravidelných schůzek s úřednicemi, prokazování účtů, propagačních materiálů, pozvánek na akci a nakonec rozhodnutí o vrácení celé dotace a úhradě penále. Dopadlo to opět dobře. Podali jsme dvě žádosti o prominutí, zaplatili dva kolky po 1 000 Kč a část byla odpuštěna. A měli jsme samozřejmě radost, že nešlo o evropskou dotaci za miliony.

Naceň to do toho rozpočtu pořádně, stejně ti to skrouhnou

Když připravuji rozpočet, vždy se snažím o to, aby byl co nejrealističtější. Jeden z prvních grantů jsem totiž výrazně přestřelila. Jako neřidič jsem si prostě myslela, že toho benzínu projedeme opravdu hodně. A pak vám ty peníze schválí všechny a vy zjistíte, že byste měli na pokrytí road-tripu po celé Evropě. Obdobný příklad – propagační předměty.  Jako studentka střední školy jsem realizovala projekt a peněz na propagační předměty bylo tolik, že se dodnes válí v mém šuplíků krabice plná odznáčků, balónků a samolepek.

Anotace plná entuziasmu

Anotace pro mě kdysi představovala prostor, ve kterém ukážu, s jakým nadšením do projektu vcházíme. Anotace tedy o projektu neřekla skoro nic (však proč taky, vždyť jsem přikládala desetistránkový popis projektu), zato jsme hodnotitele určitě ujistili, kolik srdíčka do projektu vložíme. Až do jednoho večera u piva, kdy jsem se od jednoho tehdejšího hodnotitele dozvěděla krutou pravdu. „Víte, těch žádostí je tolik, že po nějakých pár desítkách projektů už čtu jen anotaci a když je blbá nebo se z ní nic nedozvim, tak to přeskočim.“  Stále mám v hodnotitele důvěru a věřím, že většina z nich dělá svou práci poctivě. Ale do úvodní anotace projektu (/stručný popis projektu/stručná charakteristika projektu) raději uvádím to, co tam být patrně má.

Chceme dělat umění a chceme na to grant

Tohle není tak úplně má začátečnická chyba, jako spíš představa některých nadšenců, kteří právě zjistili, že existují granty. Jak jsem se zmínila v úvodu, dost často se na mne obraceli kamarádi, abych jim s grantem pomohla. A já byla vždycky ráda za to, že pomoci můžu. A pak přišlo „zadání“. „Chceme dělat představení, bude to asi komedie, Franta to napíše a já to zrežíruju. Ještě nevíme, kdy bude premiéra, možná o prázkách a nemáme tak úplně prostor. No a právě peníze taky úplně ne. Ale z těch grantů to půjde, ne?“ No a tak jsme vymýšleli. Dramaturgické přesahy tam, kde žádné nebyly, diskuzní fóra se studenty, o kterých jsme nevěděli, proč by je to mělo vůbec zajímat, fiktivní harmonogramy, budoucí (fiktivní) mediální ohlasy a samozřejmě obrovský (fiktivní) přínos městu a jeho obyvatelům. A samozřejmě obrovská ztráta času nad žádostí, protože tomu hodnotiteli je to samozřejmě jasné, že si tak trochu stavíte vzdušné zámky.

Ta pravidla byla blbě napsaná

Moje obvyklá reakce (a reakce mnoha lidí), když byla žádost pro formální nedostatky vyřazená. Tak třeba když nepochopíte, že cestovné jsou cestovní náhrady (které byly neuznatelným nákladem), když si myslíte, že a), b), c) znamená „vyberte si jednu z těchto možností,“ nebo když prostě cokoliv přehlédnete, „protože to tam sakra bylo napsáno nesrozumitelně/malým písmem/loni to přece bylo jinak.“ Ano, vyhlášené programy jsou mnohdy komplikovaně strukturované, ale člověk si někdy musí uvědomit, že kdyby dodržoval pravidlo číslo jedna, je vždy čas se zeptat příslušných pracovníků. Má dobrá rada směrem k prvožadatelům obvykle také bývá: „Přečti si ta pravidla fakticky pořádně.“

Tolik mé malé ohlédnutí. Mám štěstí, že ač těch průšvihů za mou grantovou éru bylo spoustu a mnohem více, žádný z nich nebyl fatální tak, abych se jich obávala či odrazovala od grantů jiné. A taky jsem ráda, že do svých přednášek tyto historky mohu vkládat. Můžu jen doufat, že se z nich ostatní poučí a nezažijí si krušné chvilky jako já…

MgA. Daniela Zarodňanská

vysokoškolský pedagog, projektová manažerka

Vystudovala divadelní manažerství na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, v současnosti na JAMU působí jako projektová manažerka a pedagožka předmětů Fundraising a Kulturní politika. Po magisterském studiu se pustila také do doktorského studia s výzkumem o aspektech mezinárodní spolupráce. Během studií absolvovala krátkodobý studijní pobyt na britské Falmouth University, obor Music, Theatre and Entertainment Management a Summer School Středoevropské univerzity v Budapešti.  Jako externí fundraiser se podílí na mnoha projektech a festivalech.