Jaká témata kulturní politiky se řeší ve světě? A jak to souvisí s bojem o českou kulturní politiku?

Ottawa

Tereza Raabová, 31.8.2026

Od 17. do 22. srpna 2026 hostila Ottawská univerzita mezinárodní konferenci ICCPR (International Conference on Cultural Policy Research) – jednu z největších oborových platforem pro výzkum kulturní politiky na světě. Týden nabitý desítkami paralelních panelů a stovkami badatelů ze všech kontinentů mě přesvědčil o jedné věci: otázky, které si klademe v české kultuře, jsou relevantní i v rámci globálních témat, které řeší kolegové ve Francii, Maďarsku, Brazílii nebo Kanadě. Jakou inspiraci si z toho vzít pro český boj o postavení kultury a dokument Státní kulturní politiky?

Opakující se témata na mezinárodní konferenci

Zahajovací plenární přednášku měl Simon Brault, bývalý ředitel Canada Council for the Arts (2014–2023), a hned v úvodu pojmenoval, jak křehká je kanadská kultura v sousedství USA (a tím spíš frankofonní) a jak dlouho kanadská kulturní politika přehlížela kulturu původních národů svého území. Podobné napětí – mezi tím, co kultura je, komu patří, jakým jazykem mluví, a kdo o ní smí rozhodovat – se pak vracelo napříč celým programem v různých podobách.

Jazyk

Nejviditelnějším a předem definovaným tématem konference byl jazyk – vícejazyčnost, jazykové menšiny, ale také jaký jazyk kulturní politika používá, komu rozumí a koho naopak vylučuje.

  • Nizozemská Boekman Foundation (Thomas de Hoog) systematicky testuje, jestli terminologie v kulturních statistikách je stále relevantní a aktuální – třeba otázku „jak často chodíte do divadla/kina“ nahradili formulací „kde zažíváte kulturu“, aby zachytili i formy participace mimo tradiční instituce. Na úpravách formulace otázek pracuje nadace neustále.
  • Několik příspěvků se věnovalo volbě slov a srozumitelnosti kulturní politiky. Řeč byla o „grantspeaku“ – žargonu grantových výzev, který je leckdy bariérou přístupu k dotacím (Jordan Campbell, USA). Aron Weigl (vídeňský EDUCULT) ukázal, jak i drobná terminologická změna rozhoduje o přístupu k penězům: program pro venkov museli přejmenovat z „rural“ na „regional“, aby byl srozumitelný a akceptovatelný pro cílovou skupinu.
  • Nottingham Trent University (Natalie Braber) zavádí Úmluvu UNESCO o nehmotném kulturním dědictví ve Velké Británii pod termínem „living heritage“ (živé dědictví) – jedná se o srozumitelnější a přístupnější pojem pro komunity než „intangible heritage“.

Participace

Dalším důležitým a opakovaným tématem byla participace a dostupnost kultury. Jinými slovy výzkum, kdo se na kultuře vůbec podílí, a kdo je z ní naopak systematicky vynecháván.

  • Katarzyna Plebańczyk (PL) se věnovala srozumitelnosti textů a opatření k rozvoji publika (audience development) – texty byly často chápány konkrétními pracovníky v kulturních organizacích různě, nebo jim nerozuměli, a výsledné akce neodpovídaly tomu, co tvůrci kulturních koncepcí zamýšleli.
  • Griet Vandermeersche (Brusel) mluvila o „zátěži diskrece“ (burden of discretion) – stálém vnitřním napětí úředníků a pracovníků kulturních organizací, kteří musí neustále zvažovat, jestli jednají dost participativně a spravedlivě.
  • Jasper Hsieh (Taiwan) upozornil, že granty téměř vždy získávají titíž lidé, protože administrativní zátěž a odborný jazyk vyžadují prostředníky. Z diskuze poté zazněl návrh řešení – svěřit jednomu významnému žadateli prostředky pro další přerozdělení těm, kdo se dosud do hry nedostali, ale mluví stejným jazykem jako tento prostředník.
  • Sám Simon Brault dodal osobní příhodu z venkovské komunity, kde se do organizace festivalu jako dobrovolník zapojil místní ředitel posilovny – a najednou se chtěli zapojit úplně všichni.

Umělecká svoboda a politizace kultury

Program přinesl i méně uspokojivý vzorec: kulturní politika se čím dál častěji stává bojištěm politických sporů, nikoli neutrálním nástrojem podpory tvorby.

  • Výzkum maďarské kulturní politiky za 16 let vlády Viktora Orbána (Mariano Martín Zamorano Barrios) ukázal, jak veřejné výdaje na kulturu i návštěvnost rostly až na rekordní výši, zároveň se kulturní organizace silně centralizovaly (podíl státních kulturních organizací vzrostl na 75 %) a bylo razantně přerámováno to, co se za „kulturní hodnotu“ vůbec považuje – loajalita se v tomto pojetí stala synonymem excelence.
  • Samostatný panel „Neutrality as a Battleground“ (Německo, Rakousko) i chorvatský příspěvek „Our Way or the Highway? Populist Discourse and Cultural Backlash“ ukázaly, jak se kulturní financování a instituce stávají terčem populistických tlaků v celé Evropě.
  • Další příspěvky se věnovaly cenzuře v neklidných dobách (Josephine Caust), „post-neutralitě“ jako novému analytickému rámci pro kulturní instituce, nebo sporům o DEI iniciativy a konfederační památníky v muzeích a knihovnách v USA.
  • Příspěvků na téma politické manipulace a ovlivňování kultury napříč světem bylo překvapivě dost i přesto, že země východní Evropy nebyly příliš zastoupeny (např. Slovensko, Srbsko či Litva by měly k tomuto tématu co říct).

Financování pod tlakem

A samozřejmě téma financí – přesněji jejich ubývání a proměna zdrojů.

  • Francouzský kulturní sektor čelí škrtům až do výše 80 %, škrty probíhají na všech úrovních veřejného financování. Projekt Cartocrise 2025 (Matina Magkou) zmapoval 748 zasažených organizací s průměrným škrtem 42 500 eur na organizaci a upozornil, že se sektor bude muset rychle naučit fundraising, na který dosud nebyl zvyklý.
  • Brazilský audiovizuální fond (FSA) je částečně financován z poplatků telekomunikačních služeb a streamovacích platforem – model, který má nápadně podobnou logiku jako český Fond kinematografie (Carolina Dalla Chiesa).
  • A jako stálý podtón zazníval napříč několika panely nástup umělé inteligence – od dopadu na audiovizuální průmysl přes vyjednávání o autorských právech až po konkrétní nástroje britské Global Creative Economy Council, která se snaží šířit osvětu o AI dovednostech v kulturním sektoru.

České příspěvky do mezinárodní diskuze

Z Česka jsme na konferenci byli dva – já (Tereza Raabová) a kolega Pavel Bednář z Univerzity Tomáše Bati. Představili jsme výzkumný projekt zabývající se místní kulturou v menších městech a obcích ve Zlínském a Středočeském kraji. Já konkrétně jsem prezentovala ekonomickou linku výzkumu v 6 obcích – i přes významné kulturní akce a kulturní dědictví nejsou ekonomické benefity pro obec automatické. Závisí na kulturní politice, managementu, kulturní a turistické infrastruktuře udržet peníze návštěvníků v dané obci.

A za Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci jsem prezentovala část výzkumu o různých právních formách kulturních organizací a jejich efektivitě, včetně vysvětlení nové právní formy veřejné kulturní instituce (VKI) zavedené zákonem č. 263/2024 Sb. Z desítek rozhovorů s manažery a řediteli organizací vyplývá, že víc než právní forma rozhodují o úspěšnosti a efektivitě kulturních organizací jiné faktory – např. očekávání zřizovatele, kapacita ředitele a místní politická kultura.

Oba příspěvky vyvolaly v mezinárodních sekcích živou diskusi právě o tom, jak podobně (a jinak) se otázky financování a řízení kultury řeší jinde ve světě.

Kanada a její vliv na moji profesní dráhu

Kanada je země, kam se moje profesní cesta pořád vrací. Semestr na HEC Montréal v roce 2004, Work & Travel v Montréalu 2005 (mimo jiné s taneční společností La La La Human Steps, která měla jednu světovou premiéru v Praze), stáž na kanadském ministerstvu kultury Canadian Heritage během doktorátu v roce 2008, konference o ekonomice kultury ACEI v Montréalu 2014 (mj. s Davidem Throsbym či Davidem Hutterem), kde jsem prezentovala nástroj KulKal pro výpočet ekonomických dopadů kultury; a teď, o dalších dvanáct let později, konference ICCPR v Ottawě.
Přestože kulturní sektor je v Severní Americe dost odlišný od Evropy, má dlouhodobě značný vliv na Evropu, ať už je to v oblasti kulturních a kreativních průmyslů (hudba, film… mj. válcování místních kultur algoritmy v amerických platformách bylo také téma ICCPR), tak v oblasti fundraisingu a financování.

Doma se mezitím bojuje o kulturní politiku

Zatímco jsem v Ottawě poslouchala desítky příspěvků o participaci – o tom, kdo se podílí na tvorbě kulturní politiky a kdo je z ní vynechán –, česká kulturní obec doma řešila tuhle otázku v přímém přenosu. Na původní Státní kulturní politice 2026–2030+ jsem se sama podílela (psala jsem o tom zde v předchozím článku), takže původní dokument znám zblízka.
Z médií i zpráv od zaměstnanců z MK ČR a Národního institutu pro kulturu také vím, že desítky pracovníků intenzivně pracovaly na implementačním plánu této původní politiky. Všechno by bylo v pořádku, kdyby ministr jen vybral a prioritizoval z rozsáhlého plánu konkrétní body, kterými se chce zabývat, a ostatní by odložil na později. Tím by dodržel všechny postupy a metodiky, implementační plán by nemusel jít do připomínkového řízení a bylo by pochopitelné, že z rozsáhlého dokumentu nelze realizovat hned všechno.
K překvapení všech ale z ministerstva místo implementačního plánu vzešel zcela nový návrh Státní kulturní politiky 2026-2030+, autorem je mluvčí a šéfka kabinetu Barbora Šťastná. Když si oba dokumenty položíte vedle sebe, je evidentní, že většina textů byla převzata z původního dokumentu. Přesto kulturní obec vnímá rozdíly jako zásadní: na původním dokumentu se intenzivně podílela a diskutovala – někdo ty stovky odborníků a desítky asociací vyslyšel, ptal se, vyhodnotil pro a proti a vyjednal napříč ministerstvy spolupráci a podporu. Nyní se kulturní obce a dokonce ani ostatních ministerstev nikdo neptal, a dokonce ani nezapracoval jejich připomínky. Je to frustrace z toho, že stovky hodin odpracovaných na původním dokumentu, byly zbytečné.

Zmizela celá témata, která byla dodána právě díky rozsáhlé spolupráci a zapojení odborných asociací: mediální gramotnost a boj proti dezinformacím, bezpečnost osob, objektů i dat, krizová připravenost (včetně reakce na válku na Ukrajině), prevence extremismu, genderová rovnost v odměňování, duševní zdraví pracovníků či adaptace kulturní infrastruktury na klimatickou změnu (požáry, povodně, sucha atd.).

Z čeho já jako spoluautorka původní kulturní politiky a mnoha dalších kulturních strategií v regionech Česka můžu mít radost, je 1) to, že strategické plánování kultury se dostalo na první stránky všech hlavních médií, a 2) to, že evidentně byla loňská kulturní politika zpracována opravdu dobře. Tak se pozná dobře zpracovaná koncepce či strategie – nejde jen o dokument a výsledek procesu, cesta k němu – diskuze, setkání, rozhovory, dotazníky a ankety, rozsáhlé rešerše a komplexní analytická část – je zdaleka nejdůležitější. Původní Státní kulturní politika z roku 2025 je to rozsáhlé participace: Lidé, kteří na původním dokumentu měsíce pracovali, ho přijali za vlastní, protože jejich připomínky byly skutečně vypořádány, zváženy a otisknuty do výsledného textu. Je to jejich politika, ne dokument sepsaný shora.
Doufejme, že to bude dostatečná pojistka proti politizaci tohoto dokumentu, který lze chápat jako komplexní a široký manifest kulturního sektoru. Kultura chce být odolná a vytvářet tím odolnou společnost.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

  • Kategorie článků