Příběh ústeckého Hraničáře: kde jsme dnes?

Na počátku prosince jsme s Culture Matters zavítali do budovy ústeckého Hraničáře, prostoru, který se stal v roce 2014 útočištěm Činoherního studia. Díky nebývalé podpoře lidí z celé České republiky se divadelníci mohli vrátit do svého původního sídla. Budova Hraničáře však nezůstala opuštěna. Skupině mladých lidí se povedlo znovuoživit prostor s bohatým programem. Jak se jim daří dnes? Na naše dotazy odpověděl ředitel spolku Hraničář Ústí, Aleš Loziak se svými kolegy Tomášem Petermannem a Janou Stejskalovou.

Co se stalo s Hraničářem, když se Činoherní studio úspěšně vrátilo do střekovské budovy? Jak vznikla idea dalšího pokračování?

Tady je potřeba uvést věci na pravou míru. Myšlenka Hraničáře nevznikla díky krizi Činoherního studia. V době před krizí ČS jsme v Hraničáři již uspořádali asi dvě akce PechaKucha Night a přemýšleli, jak tento prostor dále oživit. Krize ČS přinesla možnost spojit tyto dvě entity – Hraničář a ČS – dohromady. Díky tehdejší změně vedení města (komunální volby) se ČS mohlo po několika měsících vrátit do svých původních prostor a nám zůstala provozuschopná budova Hraničáře s nastaveným denním provozem. Samozřejmě jen díky krizi ČS bylo možné Hraničář otevřít tak rychle a v takové síle. Nicméně věřím, že pokud by nedošlo ke krizi ČS, Hraničář by dříve či později ožil i tak. Jen ne tak rychle a za tak bouřlivých okolností.

Jaké byly začátky (úspěchy a strasti) na cestě za novou koncepcí již bez Činoherního studia?

Koncepce Hraničáře byla víceméně jasná od začátku – propojit výtvarné umění s každodenní životem. Konkrétní detaily se ladily za provozu. Když si tak vzpomenu, tak se snad nestal žádný velký produkční průšvih nebo malér. To, že nefungovala elektřina a měli jsme promítat pro 300 žáků, odmítala poslouchat technika uprostřed filmu, v rámci finančních úspor jsme netopili, měli uprostřed produkce havárku kanalizace, vytopený sklad… to jsou dnes úsměvné historky, které vyprávíme těm, kteří jsou u nás poprvé.

Současná programová koncepce vznikala poslední dva roky. Prošli jsme mnoha dlouhými vzájemnými diskuzemi, interními workshopy a vyjasňováním si vlastních názorů. Občas to nebylo zrovna klidné. Dnes máme řadu zavedených pořadů, kterých si naši návštěvníci cení. Program dále doplňujeme a rozšiřujeme. Přichází i hodně nabídek zvenčí. Bohužel už jsme ale v situaci, kdy nejsme schopni vyhovět každému. Dům není kouzelná nafukovací skříňka a nikdo z nás nejsme Supermani. Mnoho nabídek, ale i vlastních nápadů na nové projekty, bohužel házíme ze stolu, nebo alespoň parkujeme do šuplíku.

Za velký úspěch považuji počátek spolupráce s městem Ústí nad Labem (2017), které nás dnes každoročně finančně podporuje a nyní společně spolupracujeme na novém projektu Forget Heritage (2018), kterým prostřednictvím pravidelné venkovní vizuální projekce připomínáme 60 Ústeckých NEJ. Díky tomuto projektu se mimo jiné podařilo změnit ulici před budovou Hraničáře, do té doby plnou aut, na pěší zónu. Na jaře 2019 zde dále vznikne venkovní relaxační zóna s prvky pro sezení.

Cením si velmi týmu, který za dva roky prošel neuvěřitelnou cestu poznáním a profesionalizace. Stále je samozřejmě na čem pracovat, ale srovnám-li tým Hraničáře před dvěma lety a dnes, je to jako bažant a mazák.

Jak funguje Hraničář dnes? Jaké je jeho směřování, jakými vlajkovými  projekty se může chlubit? Kam se za poslední roky posunul?

Vždy jsme vnímali současné umění a kulturu jako více než nadstavbu a volnočasovou aktivitu – kulturu a současné umění považujeme zejména za prostředek pro rozvoj tvořivosti, osobnostního růstu a objevování nových způsobů komunikace. Jedním z pilířů Hraničáře je Galerie Hraničář s půlročními výstavními projekty a bohatým doprovodným programem. Konkrétní téma se netýká jen galerie, ale promítá se do veškerého dění v Hraničáři. Tato koncepce nám umožňuje věnovat se danému tématu z různých úhlů pohledu, dlouhodobě a především multioborově. Nejsme už jen kino, přesto pravidelná nabídka (artových) filmových titulů patří mezi zavedené pořady. Na jaře vždy hostíme festival dokumentárních filmů Jeden svět a nově také festival dokumentárních filmů ElbeDock (dříve Cena Pavla Kouteckého). Mezi naše vlastní významné akce patří např. festival Léto na ulici, který se koná na otevřeném prostranství před budovou Hraničáře. Ambicí není pořádat open air festival velkého rozměru, ale naopak vytvořit příjemnou a pohodovou atmosféru na počátku a konci léta plnou hudby, pouličního divadla, tance, výtvarných dílen, posezení a dobrého jídla a pití. Celý rok kontinuálně nabízíme pořady pro děti (Filmové projekce s výtvarnou dílnou, komponovaná tematická odpoledne aj.), které vrcholí na konci září celovíkendovým Rodinným festivalem. Každoročně se zapojujeme do celorepublikové akce Galerijní a muzejní noc a připravujeme na tento den komponované odpoledne a večer zaměřený zejména na výtvarné umění. Dalo by se pokračovat samozřejmě dále. Důležité je, že Hraničář nechce být jen multikulturním prostorem, do kterého přivážíme kvalitní kulturní produkci, ale naopak sami kulturní pořady vytváříme. Skrze tyto projekty reagujeme na celospolečenské dění. Nebojíme se otevírat kritická témata, která jsou v naší společnosti aktuální. Přesto jasně deklarujeme svou politickou nestrannost.

Kdo v současnosti stojí za provozem a projekty Hraničáře?

S původní myšlenkou oživení bývalého kina Hraničář přišli čtyři kamarádi, tři z nich jsou nadále součástí Hraničáře. Členskou základnu spolku tvoří asi 25 lidí, ale jen asi polovina se intenzivně věnuje Hraničáři. V roce 2016 jsme věnovali velké úsilí vytvoření nové organizační struktury. Rozhodli jsme se, že o programu a budoucnosti domu budeme rozhodovat týmově. Je to poněkud obtížné na komunikaci, ale vyplácí se nám to. Za projekty Hraničáře tedy stojí celý tým, který se pravidelně schází a diskutuje nadcházející události v horizontu 2–4 měsíců. Vedle této dramaturgicko-programové části se pravidelně schází správní rada, která je managementem Hraničáře, hlídá dramaturgii a ekonomiku, definuje půlroční témata a dlouhodobé vize do budoucna. Celá organizační struktura je poměrně podrobně popsána ve stanovách spolku. Dostatečný čas věnujeme také zpětné vazbě projektů, řešíme, co se nám nepovedlo, co jsme podcenili, jak to příště udělat lépe a efektivněji, posilujeme slabé stránky a upevňujeme ty silné.

Jakou roli hraje Hraničář v kulturním a společenském životě v Ústí nad Labem?

Nevím, jestli jsem jako “insider” kompetentní odpovědět na tuto otázku. Domnívám se však, že za dobu své činnosti jsme městu Ústí nad Labem v oblasti společenského života přinesli do té doby důležitou chybějící kulturní nabídku. Stále stoupající návštěvnost a pozitivní ohlasy i mimo region jsou myslím dostatečným důkazem. Jsem také přesvědčen, že svou činností přispíváme k pozitivní proměně obrazu města.

Kde byste si přáli, aby byl Hraničář za deset let?

Tam kde stále stojí, snad nám nikam neuletí. Eiffelova věž Paříže? Big Ben Londýna? MoMa (Museum of Modern Art) New Yorku? Přáli bychom si, aby se Hraničář stal pozitivní identifikací města Ústí nad Labem, něčím, co jej určuje, formuje, co k němu neodmyslitelně patří.

Aleš Loziak, Tomáš Petrmann, Jana Stejskalová (Veřejný sál Hraničář, spolek, www.hranicar-usti.cz)

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Buďte v obraze

    Zadejte email, na který chcete dostávat další zajímavé články, ebooky, webináře a kurzy. Zasíláme cca 1-2x měsíčně, vaše údaje jsou u nás v bezpečí (viz Zásady ochrany os. údajů).

  • Kategorie článků